Druhý den - Velký

Velký pátek, velká snídaně, velký oběd, velká večeře, velká chodidla, velké ego a velká očekávání.
Očekávané hezké počasí se nedostavilo. Šedé mokro venku stále přetrvává. Na velké dotekové obrazovce mobilu se objevila nová zpráva. Číslo, které nemám uložené, mě a ostatní holky zve ven na vietnamské jídlo. Žravost proti lenosti – která vyhraje tenhle souboj? V poledne žravost vyhrává. Zrovna chystáme oběd. Při loupání brambor se dostávám do stavu hluboké meditace. Má mysl je čistá, velká pravda o vesmíru je blízko... Pes slintající na nohu mě vytrhl z transu. Nenastal ještě ten správný čas. Jídlo je hotovo. Hovězí je dnes o něco mladší a šťavnatější. Nesmím se přecpat, za moment odcházím do restaurace. Jedna porce mi musí stačit. A teď ven, do krásného velikonočního počasí. Vítr mi obrátil naruby deštník. Už je tu tramvaj, deštník ukládám do tašky.
Víte, že v tramvaji se dobře spí? Je v ní ticho, jste obklopeni masou bezejmenných lidí a přes zašpiněná okna na vás dopadá měkké světlo. Zároveň je tu pojistka, že neusnete tvrdě – úzký okraj u okna. O ten se opře loket ruky podpírající hlavu. Po chvíli ale vždy sklouzne, což vás probudí. Dokonalý systém, že?
Tramvaj dojela na mou zastávku. Už na mě všichni čekají. V restauraci si objednávám vietnamskou hovězí polévku. To už je potřetí za dva dny, co jím hovězí. Miluju hovězí. Po jídle jedu domů. Červená tramvaj si razí cestu hustým deštěm. Jsem unavená, dneska jsem snědla velkou hromadu jídla. Půjdu do postele hned po večeři.