Pověst, Legenda, Kronika, Historický román

Pověst
Je žánrem lidové slovesnosti a je epická. Pověsti popisují neznámé části historie, jejich základ tudíž bývá pravdivý, ale je dost přikrášlen a tím ztrácí na věrohodnosti. Mohou se zde objevovat nadpřirozené bytosti, jevy. Důležité je, že pověst se vztahuje k určitému místu, události. Podle obsahu je dělíme na :
Místní – hrad, kopec apod. např. čertovi kameny u zlatého chlumu, založení Prahy
Etiologické-vysvětlují názvy měst – např. Přerov – z Přerub, přeorané krajiny na cestu
Historické- minulost národa, součástí kronik – o příchodu Čechů
O výjimečných lidech – např. Bivoj
Heraldické – erbovní pověsti, o domovních znameních, - např. u Tří divých mužů(divoši pojídající krev), u Zelené žáby(chlap cvičil jogu a zasekl se, jeho služebná všem řekla, že ho snědla žába)
Démonické- o démonech, nadpřirozenu – o Faustovi

Legenda je jeden ze základních žánrů středověké a barokní literatury. Je součástí tzv. duchovní epiky psané jak veršem, tak prózou, dříve však vyprávěné- přednášená na mších. Vyprávělo se v ní o zbožném životě světce, o jeho mučednictví a o posmrtných zázracích a mučedník měl být pro lidi vzorem – ctnostný, zbožný, k nemocným a chudým štědrý- kterému by se měli chtít vyrovnat. Legendy vlastně sloužily církvi jako propagace náboženství mezi prostým lidem, které strhl dobrodružný napínavý příběh a mohli obdivovat úžasného hrdinu dokonalého křesťana. Legendy většinou kopírovali příběh Ježíše Krista jako je tomu třeba v legendě o sv. Václavovi. Na začátku stejně jako Kristus pomáhá nuzným a potřebným, pak však ďábel vnukl do srdcí českých pánů , stejně jako Jidášovi, aby povstali proti svému pánu jako Židé proti Ježíši. A stejně jako se domlouvali Židé o zabití Krista, domlouvali se Boleslavovi muži o vraždě sv. Václava. Ten stále konal dobré skutky. Nakonec stejně jako Ježíš jí Václav v podvečer před svojí vraždou u jednoho stolu se svými nepřáteli. Poslední večeře. Pak jej ubodali před začátkem jitřní mše. Ale aby mučedník byl opravdu svatý, musí v legendě udělat zázrak i po své smrti, proto se Václavova krev nevsákla po tři dny po jeho smrti a jeho bratr se jako zázrakem obrátil na správnou víru a Bohu se mnohokrát za hřích omlouval. Kromě zázraku po smrti může svatý udělat zázrak i při samotné mučednické smrti. Například zlomit vražedný nástroj nebo zahubit své vrahy. Nějaké legendy obsahují také historické fakta, které mohou mapovat část historie ( nebo spíše historických postav) známé jen s pověstí.

Kronika je kniha zachycující chronologicky významné historické události. Může být prozaická i veršovaná-Dalimilova kronika. Události jsou zachyceny pokud možno výstižně a krátce. Kroniky se dělí na několik typů:
Universální – pro celý svět, něco takového psali Římané ale jen pro římskou říši - jiné říše neuznávali
Národní – odvozuje vznik národa od biblických příběhů, odůvodňuje existenci národa – Kosmova kronika
Klášterní – psali ji mniši, např.

Zbraslavská kronika 1305–1339 psaná dvěma opaty
Městská – o událostech v daném městě,
Kronikáři zapisovali i události, které sami nezažili a dozvídali se o nich pouze od pamětníků, proto se někdy v kronikách nachází nepřesnosti či nepravdivé historické události. Sepisovatelé bývali často zaujatí a historické události líčili, tak že jejich strana s toho vycházela jako ta dobrá - Husitská kronika.
Nejstarší a nejobsáhlejší česká kronika je Kosmova kronika napsaná mezi lety 1119 a 1125. Začíná vznikem Čechů u babylonské věže a končí smrtí Vladislava I.
Kroniky se někdy pletou s letopisy. Ty na rozdíl od kroniky, která zachycuje větší časové úseky, popisuje události jednotlivých let a nehledá mezi nimi žádné hlubší logické souvislosti.

Historický román je román, jehož děj se odehrává v minulosti, ze které už nežijí žádní pamětníci. Autor by měl být dobře obeznámen se vším důležitým ohledně dané historické epochy, aby čtenářovi, co nejlépe vykreslil danou dobu. Děj je založen na nějaké konkrétní události, kterou autor nijak dále řeší, problematizuje( Quo vadis – Říman X křesťan) či pouze rozdělí strany na dobro a zlo jako např. Jirásek v Psohlavcích. U historického románu se dá najít několik způsobu práce s historickými reáliemi a podle toho se, pak se rozlišuje na:
Román vyžívající se v relikviích jazyka – gotické romány
Román využívající historické prostředí pouze jako kulisy – tři mušketýři
Román alegoricky řešící součastnou problematiku všemožného rázu -
Právě díky různému přístupu k tématu se liší knihy od různých autorů píšících o stejné době. Není římského lidu využívá jako kulisy římský dvůr za Nera a ukazuje zkaženost vyšší společnosti. Quo vadis odehrávající se ve stejné době, řeší zcela jiné téma. Protože autor je Polák a Polsko je velmi zbožná země, zaměřil se především na vznik křesťanství. Popisuje oddanost tehdejších křesťanů Kristu a upozadí toho všeho rozvíjí problematický milostný příběh mezi křesťankou a římanem z vyšší společnosti. V porovnání s Loukotovou je v díle mnohem více datovaných událostí a text je mnohem více zaměřen na vykreslení atmosféry uliček Říma a různých temných skrýší než na nějaké myšlenkové pochody. A tak je to správné, historický román by měl by více o době, ve které se odehrává než o pečlivě propracovaných charakterech.